Jeife blog

  "Já jsem vůdce karavany," prohlásil černooký vousáč. "Jsem vládcem nad životem a smrtí každého, koho vedu. Poušť je totiž jako rozmarná žena a muži z ní mohou zešílet." Karavana čítala asi dvě stě osob a dvojnásob zvířat. Byly v ní i ženy a děti a větší počet mužů ozbrojených meči a puškami.  Znovu jsem se na něj podíval a přemýšlel. Byl to dobrý nápad vydat se do pouště právě s ním? Kdyby byl v sázce jen můj život, ale mám ssebou manželku, tři syny a malou Ashiu, které jsou teprve 4 měsíce! Ale dost přemýšlení, jsme už druhý den na cestě a není cesty zpět. Před námi je dlouhá cesta a na jejím konci nás snad čeká lepší život. Karavana se dává do pohybu a já znovu opakuji svým synům aby se drželi u mě. A co je hlavní, aby za žádnou cenu nepouštěli osly, kteří nesou naše zásoby vody a jídla. Vůdce karavany nás varuje, zachvíli budeme procházet údolím, které ovládají zloději. Postupujeme rychle, nikdo z nás se s nimi nechce setkat. Údolí zlodějů je za námi, ale obzor...

  Od dvěří ke stolu, od stolu k posteli, od postele ke skříni. Nikam dál cesta nevede. Tohle byl před rokem můj svět. Uličky a plno nepořádku. Ne že bych neuklízela, občas jsem uklidila. Ale vždy se jednalo o úklid s nálepkou "to prozatím stačí". Ale víc a víc mi docházelo, že se v tom necítím dobře. Že mě to rozčiluje a bere mi to čas. Nezbývalo než jít a změnit to. 9 krabic tříděného odpadu 5 krabic nevytříditelného odpadu 1 krabice knih 5 krabic oblečení Krásných 20 krabic opustilo můj pokoj. Můj pokoj se nadechl. Já jsem se nadechla. Všude bylo najednou místo. Mohla jsem chodit po koberci, nebála jsem se otevřít skříň. Z oblečení mi zůstalo necelých 30 kousků na zimu (dalších +- 20 na léto). Na poličce s knihami zůstaly jen srdcovky nebo knihy, ke kterým se pravidelně vracím. Naučila jsem se používat "ne, díky" a "nepotřebuju". Odmítám dárky, které nevyužiju - (divili by jste se, jak lidi dokáže rozčilit, když nepřijmete voskového santu s knotem v čepi...

  "Nebe modré, žhnoucí slunce a horský vítr. Nic víc, nic míň. Teď a tady." Je to měsíc, co jsem se vrátila z Itálie. Je čas napsat to nejlepší ... Cesta s hudbou v uších rychle ubíhala, co víc si přát. Dojeli jsme do penzionu, který byl až nezvykle moderní. Ubytování krásné, všede dřevo a mramor. Dva měsíc před zájezdem jsem psala do CK, zda by bylo možné veganské menu. Prý že to není problém. I přes to jsem tomu moc nevěřila a raději si do poloprázdné tašky přibalila hromadu jídla. Ale co se nestalo. Delegát byl člověk na svém místě, zajímal se, s kuchařem to domluvil a já se nakonec najedla lépe, než ostatní. Teď to vypadá, že jsem do Itálie jela za jídlem, že? Nenechte se zmást, do Itálie jsem jela kvuli lyžím! Některé skiareály jsem znala už z minulého roku, na některých jsem byla prvně. Ale i ten nejmenší skiareál byl na české poměry obrovský a svěle vybavený. Sjezdovky široké, dlouhé (nejdelší 14km). Počasí tomu jen nahrávalo, většinu týdne bylo slunečno, ošklivo bylo ...

Blog tu pro mě byl vždy, vždy když jsem se z něčeho potřebovala vypsat, vždy když jsem potřebovala slyšet názor ostatních lidí, vždy když mi nebylo dvakrát dobře. Co se stalo, že nepíšu, co se stalo, že nevím, jak začít, jak napsat? Téma, o kterém nechtějí lidé slyšet, nechtějí o něm číst a nejraději by dělali, že neexistuje. I přes to doufám, že tenhle článek někdo dočte do konce, k tomu ho přece na blog dávám (nebo ne?). Může se to stát. Může se to stát každému ... a třeba i tohle je jednou z věcí, která vám to pomůže zvládnout. Je to měsíc  už dva měsíce, nedá se říct, že jsem z toho venku. Ale je mi líp, než bylo na začátku ... To že smrt existuje jsem si začala připouštět když mi bylo pár let a umřela mi prababička. Tenkrát jsem to brala tak nějak normálně, říkala jsem si, že babička asi už musela jít. Pak sousedka, která měla rakovinu, stále jsem to brala dobře, nebyli to lidé, se kterými byl se vídala dennodenně. Přišel na řadu křeček, pamatuju si...

  Cesta byla dlouhá, 22 hodin v autobuse. Naštěstí utíkala rychleji, než jsem čekala. Po příjezdu na místo jsem přemýšlela s kým budu na pokoji. Měla to být mě neznámá holka z vedlejší třídy. Ani nevím, jakým zázrakem jsem nakonec bydlela s nejvysmátější holčinou z celé naší třídy. Vybavení apartmánů poměrně skromné, ale ke štěstí stačilo. Vařili jsme si sami, byla to pro mě výzva. Jediný vegan v apartmánu, na patře, nejspíš i v celé budově. Moje šance ukázat lidem, že nežeru jen salát a kamení. A povedlo se. Zatím co ostatní jedli jídla z pytlíků a živili se těstovinami, já jsem jim voněla pod nosem s mým jídlem. Sem tam mi někdo ochutnal z talíře a ozývalo se samé "hej to je dobrý". Bydleli jsme v malém městečku, s velkou městskou pláží. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby pláž nebyla písečná a při každém zafoukání větru se malá zrnka písku nezvedla do vzduchu. Celý týden jsem se (řekla bych úspěšně) přejídala melounů a broskví. Ano, to je to, na co jsem se už půl roku těš...