Itálie, blíž než se zdá

 "Nebe modré, žhnoucí slunce a horský vítr. Nic víc, nic míň. Teď a tady."


Je to měsíc, co jsem se vrátila z Itálie. Je čas napsat to nejlepší ...
Cesta s hudbou v uších rychle ubíhala, co víc si přát. Dojeli jsme do penzionu, který byl až nezvykle moderní. Ubytování krásné, všede dřevo a mramor.
Dva měsíc před zájezdem jsem psala do CK, zda by bylo možné veganské menu. Prý že to není problém. I přes to jsem tomu moc nevěřila a raději si do poloprázdné tašky přibalila hromadu jídla. Ale co se nestalo. Delegát byl člověk na svém místě, zajímal se, s kuchařem to domluvil a já se nakonec najedla lépe, než ostatní.

Teď to vypadá, že jsem do Itálie jela za jídlem, že? Nenechte se zmást, do Itálie jsem jela kvuli lyžím!
Některé skiareály jsem znala už z minulého roku, na některých jsem byla prvně. Ale i ten nejmenší skiareál byl na české poměry obrovský a svěle vybavený. Sjezdovky široké, dlouhé (nejdelší 14km). Počasí tomu jen nahrávalo, většinu týdne bylo slunečno, ošklivo bylo jen jeden den.
Zážitků je mnoho. K těm nejlepším patří ten, který byl jen okamžikem, chvílí. Kdy jsem si uvědomila, že jsem teď a tady. A že je mi skvěle, že nepotřebuju víc, že jsem šťastná.


Pak rozhledna na hoře Speikboden. Měla jsem pocit, že stojím někde na vršku světa ...

Alta Badia a okruh kolem skalního masivu. Kolem 40km na lyžích za den ...

Bylo to úžasný, už se těším, až se tam za pár let zase vrátím :)


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Změnil mě

Obrázek
Blog tu pro mě byl vždy, vždy když jsem se z něčeho potřebovala vypsat, vždy když jsem potřebovala slyšet názor ostatních lidí, vždy když mi nebylo dvakrát dobře. Co se stalo, že nepíšu, co se stalo, že nevím, jak začít, jak napsat? Téma, o kterém nechtějí lidé slyšet, nechtějí o něm číst a nejraději by dělali, že neexistuje. I přes to doufám, že tenhle článek někdo dočte do konce, k tomu ho přece na blog dávám (nebo ne?). Může se to stát. Může se to stát každému ... a třeba i tohle je jednou z věcí, která vám to pomůže zvládnout. Je to měsíc  už dva měsíce, nedá se říct, že jsem z toho venku. Ale je mi líp, než bylo na začátku ... To že smrt existuje jsem si začala připouštět když mi bylo pár let a umřela mi prababička. Tenkrát jsem to brala tak nějak normálně, říkala jsem si, že babička asi už musela jít. Pak sousedka, která měla rakovinu, stále jsem to brala dobře, nebyli to lidé, se kterými byl se vídala dennodenně. Přišel na řadu křeček, pamatuju si...
Další informace

Tenká hranice reality

Obrázek
Být porodní asistentkou, byť i jen studentkou je krásné. Aspoň tak to většinou vidí lidé kolem mě. Souhlasím, je to krásné. Ale jsou i chvíle, kdy krásno ustoupí a přichází něco mnohem hlubšího. Měsíce je půlka a venku svítí lampy. Díváme se na město. Zvoní příjem. Mamince je špatně, má kontrakce a zvrací. To se stává ... jenže tahle maminka pláče. Tahle maminka je teprve v půlce těhotenství. Miminko má už přes tři čtvrtě kila. Snažíme se najít tlukot srdíčka, po chvíli přichází paní doktorka a snaží se najít srdíčko. Nachází. Srdíčko tam je, ale nebije. Přichází ticho. Paní doktorka mlčí, maminka mlčí, obě se dívají na obrazovku ultrazvuku. Paní doktorka volá dalšího lékaře, ten to potvrzuje. Paní doktorka říká mamince, že děťátku nebije srdíčko. Lidsky, s citem. I přes to ta zpráva bolí. Nejen jí. Bolí přes celou ordinaci. Setkávám se s ní pohledem, tak ráda bych jí pomohla. Ale těžko pro ní v tu chvíli můžu udělat něco víc, než být. Voláme tatínka, pláče. Objímají se....
Další informace

Jeden z těch okamžiků

Obrázek
Na chodbě sedí tři ženy. Vím, že jedna z nich přišla kvůli potratu miminka. Nemusím se ptát, která z nich to je. Vidím ji. Ženu neskutečně smutnou a přes to tak silnou ... Ráda bych se k ní dostala blíž. Táhne mě to k ní. Myslím, že bych ji měla pomoct. Následující den se mé přání plní. Doprovázím jí na vyšetření. Ptám se jí, jak se cítí. Odpovídá mi, že zatím celkem dobře. Že si ještě pořádně neuvědomuje, co se stalo. Nabízím jí, že za ní pak přijdu. Přijímá. Po cestě na vyšetření potkáváme jinou maminku s novorozencem a já si říkám, jak to pro ní musí být těžké. Vždyť tohle mohla být ona a její miminko. Kdyby ... Je mi smutno. Na místě, kam jsem ji dovezla na vyšetření byla prý před pár týdny a vše bylo v pořádku ... ... Otevírám dveře od pokoje té mladé ženy. I přes ten velký smutek se jí na tváři objeví úsměv. Sedám si k ní, a povídáme si. Ptá se na tolik věcí a já ji jednu otázku po druhé zodpovídám. Je toho tolik, na co se potřebuje zeptat. A j...
Další informace