Španělské léto

 Cesta byla dlouhá, 22 hodin v autobuse. Naštěstí utíkala rychleji, než jsem čekala. Po příjezdu na místo jsem přemýšlela s kým budu na pokoji. Měla to být mě neznámá holka z vedlejší třídy. Ani nevím, jakým zázrakem jsem nakonec bydlela s nejvysmátější holčinou z celé naší třídy.

Vybavení apartmánů poměrně skromné, ale ke štěstí stačilo. Vařili jsme si sami, byla to pro mě výzva. Jediný vegan v apartmánu, na patře, nejspíš i v celé budově. Moje šance ukázat lidem, že nežeru jen salát a kamení. A povedlo se. Zatím co ostatní jedli jídla z pytlíků a živili se těstovinami, já jsem jim voněla pod nosem s mým jídlem. Sem tam mi někdo ochutnal z talíře a ozývalo se samé "hej to je dobrý".

Bydleli jsme v malém městečku, s velkou městskou pláží. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby pláž nebyla písečná a při každém zafoukání větru se malá zrnka písku nezvedla do vzduchu.
Celý týden jsem se (řekla bych úspěšně) přejídala melounů a broskví. Ano, to je to, na co jsem se už půl roku těšila. Z apartmánů jsme nesměli chodit nikam sami, takže jsem byla moc ráda, když se mnou moje spolubydlící prošla celé město i okolí.



V půlce desetidenního pobytu ve Španělsku jsme navštívili i Barcelonu, druhé největší město v zemi. Řeknu vám, podivnější město jsem asi neviděla. Všudypřítomní tmavší lidé nabízející selfítyče. Přísahám, za den jsem jich viděla víc jak 30. Kromě hlavního náměstí se Barcelona jeví jako chudé město. Viděla jsem zde velký kontrast mezi bohatými a chudými. Velký rozdíl mezi drahými restauracemi a životem normálních lidí.



Byli jsme se podívat v parku Güell, doslova další střípek do mozaiky neskutečných architektonických památek.






Viděli jsme chrám Sagrada Familia, něco nepopsatelného, neskutečného. Díky jeho velkosti se mi ani nepovedlo ho zachytit celý na jednu fotku ... (druhá fotka vypůjčena z google)


Ve Španělsku mě taky překvapilo velké pochopení pro lidi, kteří nepijí mléko. V každém malém obchodě nabídka alternativních mlék (rýžová, ovesná, mandlová, sojová ...). Dokonce jsem v našem malém městečku našla i dva krámky s veganskou zmrzlinou <3



Také jsem si splnila jedno velké přání - vidět vycházet slunce nad mořem a projít se po pláži. I když jsme nesměli chodit sami, tak jsem se při východu slunce "omylem" ztratila a užila si ten krásný okamžik o samotě ...





Musím si to zapamatovat. Příště žádné "nevím jestli pojedu". Prostě pojedu, stálo to za to :)



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tenká hranice reality

Obrázek
Být porodní asistentkou, byť i jen studentkou je krásné. Aspoň tak to většinou vidí lidé kolem mě. Souhlasím, je to krásné. Ale jsou i chvíle, kdy krásno ustoupí a přichází něco mnohem hlubšího. Měsíce je půlka a venku svítí lampy. Díváme se na město. Zvoní příjem. Mamince je špatně, má kontrakce a zvrací. To se stává ... jenže tahle maminka pláče. Tahle maminka je teprve v půlce těhotenství. Miminko má už přes tři čtvrtě kila. Snažíme se najít tlukot srdíčka, po chvíli přichází paní doktorka a snaží se najít srdíčko. Nachází. Srdíčko tam je, ale nebije. Přichází ticho. Paní doktorka mlčí, maminka mlčí, obě se dívají na obrazovku ultrazvuku. Paní doktorka volá dalšího lékaře, ten to potvrzuje. Paní doktorka říká mamince, že děťátku nebije srdíčko. Lidsky, s citem. I přes to ta zpráva bolí. Nejen jí. Bolí přes celou ordinaci. Setkávám se s ní pohledem, tak ráda bych jí pomohla. Ale těžko pro ní v tu chvíli můžu udělat něco víc, než být. Voláme tatínka, pláče. Objímají se....
Další informace

Jeden z těch okamžiků

Obrázek
Na chodbě sedí tři ženy. Vím, že jedna z nich přišla kvůli potratu miminka. Nemusím se ptát, která z nich to je. Vidím ji. Ženu neskutečně smutnou a přes to tak silnou ... Ráda bych se k ní dostala blíž. Táhne mě to k ní. Myslím, že bych ji měla pomoct. Následující den se mé přání plní. Doprovázím jí na vyšetření. Ptám se jí, jak se cítí. Odpovídá mi, že zatím celkem dobře. Že si ještě pořádně neuvědomuje, co se stalo. Nabízím jí, že za ní pak přijdu. Přijímá. Po cestě na vyšetření potkáváme jinou maminku s novorozencem a já si říkám, jak to pro ní musí být těžké. Vždyť tohle mohla být ona a její miminko. Kdyby ... Je mi smutno. Na místě, kam jsem ji dovezla na vyšetření byla prý před pár týdny a vše bylo v pořádku ... ... Otevírám dveře od pokoje té mladé ženy. I přes ten velký smutek se jí na tváři objeví úsměv. Sedám si k ní, a povídáme si. Ptá se na tolik věcí a já ji jednu otázku po druhé zodpovídám. Je toho tolik, na co se potřebuje zeptat. A j...
Další informace

Změnil mě

Obrázek
Blog tu pro mě byl vždy, vždy když jsem se z něčeho potřebovala vypsat, vždy když jsem potřebovala slyšet názor ostatních lidí, vždy když mi nebylo dvakrát dobře. Co se stalo, že nepíšu, co se stalo, že nevím, jak začít, jak napsat? Téma, o kterém nechtějí lidé slyšet, nechtějí o něm číst a nejraději by dělali, že neexistuje. I přes to doufám, že tenhle článek někdo dočte do konce, k tomu ho přece na blog dávám (nebo ne?). Může se to stát. Může se to stát každému ... a třeba i tohle je jednou z věcí, která vám to pomůže zvládnout. Je to měsíc  už dva měsíce, nedá se říct, že jsem z toho venku. Ale je mi líp, než bylo na začátku ... To že smrt existuje jsem si začala připouštět když mi bylo pár let a umřela mi prababička. Tenkrát jsem to brala tak nějak normálně, říkala jsem si, že babička asi už musela jít. Pak sousedka, která měla rakovinu, stále jsem to brala dobře, nebyli to lidé, se kterými byl se vídala dennodenně. Přišel na řadu křeček, pamatuju si...
Další informace