Jeden z těch okamžiků

Na chodbě sedí tři ženy. Vím, že jedna z nich přišla kvůli potratu miminka. Nemusím se ptát, která z nich to je. Vidím ji. Ženu neskutečně smutnou a přes to tak silnou ...

Ráda bych se k ní dostala blíž. Táhne mě to k ní. Myslím, že bych ji měla pomoct.

Následující den se mé přání plní. Doprovázím jí na vyšetření. Ptám se jí, jak se cítí. Odpovídá mi, že zatím celkem dobře. Že si ještě pořádně neuvědomuje, co se stalo. Nabízím jí, že za ní pak přijdu. Přijímá. Po cestě na vyšetření potkáváme jinou maminku s novorozencem a já si říkám, jak to pro ní musí být těžké. Vždyť tohle mohla být ona a její miminko.

Kdyby ...

Je mi smutno.

Na místě, kam jsem ji dovezla na vyšetření byla prý před pár týdny a vše bylo v pořádku ...

... Otevírám dveře od pokoje té mladé ženy. I přes ten velký smutek se jí na tváři objeví úsměv. Sedám si k ní, a povídáme si.

Ptá se na tolik věcí a já ji jednu otázku po druhé zodpovídám. Je toho tolik, na co se potřebuje zeptat. A já jsem tak ráda, že jí můžu odpovědět.

Ptá se mě, jestli jsem někdy viděla miminko po potratu.

Říkám že ano.

Ptá se mě, jak bylo velké.

Natáhnu před sebe dlaň a obkroužím ji ukazováčkem ...

Povídá o tom, že vždycky viděla život hodně racionálně. Ale po tom, co se stalo, začíná věřit, že je tu něco "víc". Že věci se mají dít a že dávají smysl.

Ptá se mě, jestli věřím.

Oči mi zaplavují slzy.

„To víte, že věřím.“

Jsou to 4 roky, co jsem si prošla něčím podobným.

Ptá se mě, co to bylo.

V jedné krátké větě jí popisuju příběh člověka, o kterém jsem zde napsala článek - Změnil mě.

Nechci aby mě litovala, nechci jí svým příběhem zatížit. Jen chci, aby věděla, že jsem zažila něco podobného.

Že tu jsem abych jí nabídla pomocnou ruku. Že jsem ji nepřišla soudit ...

„Takže vy taky...?“

„Ano, já taky.“

Po tváři mi tečou slzy. Chvíli nejsem schopná nic říct. Koukám z okna, kde padá první sníh ...

Povídáme si i o tom, proč si od ní všichni na oddělení drží odstup.

Povídám jí o tom, jaké to je pro mě. Jak jsem měla strach, když jsem ťukala na dveře jejího pokoje.

Že třeba řeknu něco špatně a rozpláču jí.

„Že řeknete něco špatně?“

„Jo, už i to se mi jednou stalo. Byla jsem na gynekologii a starala jsem se o ženu po potratu. Chtěla jsem se jí zeptat, jestli nepotřebuje napít, něco na bolest, nebo jestli jí není zima. A víte co ze mě tenkrát vypadlo? Já se jí zeptala, jestli ji něco nechybí. Chápete to? Ženy po potratu jsem se zeptala, jestli jí něco nechybí.... V tu chvíli jsem byla červená až na zadku. Jasně, omluvila jsem se jí a pochopila to. Ale bylo mi to fakt trapný.“

Sedí přede mnou na posteli a dívá se na mě. Na uplakané tváři se objevuje úsměv. Kývne hlavou.

Dívám se na ní ...

„To je právě ono. Prostě máme strach. Já, zdravotníci i všichni ostatní lidi. Máme strach mluvit s lidmi, kteří truchlí.

Bojíme se, že řekněme něco špatně. Že dotyčného rozpláčeme, nebo že budeme plakat my. Že to bude moc osobní.“

Je čas. Nechce se mi, ale musím se s ní rozloučit ...

Asi po 5 minutách jí potkávám na chodbě.

Jde ke mě a ještě jednou mi děkuje.

„Moc jste mi pomohla.“

Objímá mě. Upřímně.

To není takové to poplácání po lopatce. Tohle je upřímný obětí.

Po tváři mi teče slza.

Ještě jednou se loučíme. Odchází a já jdu dokončit svou práci.

To objetí viděly dvě sestřičky, které na mě teď nevěřícně koukají.

Usměju se na ně, kývnu hlavou a jdu dál.

Asi dnes budou mít o čem přemýšlet ...

Jdu domů. Pod nohama mi křupe sníh. Ruce mám ledový, ale uvnitř cítím hřejivé teplo. Plamen svíčky ...

To je jeden z těch okamžiků, díky kterým to dělám.

To je jeden z těch okamžiků, kdy mi život připomene, že všechno má svůj smysl.

Jeden z těch okamžiků, díky kterým věřím ...