Kapky deště, aneb ošklivé počasí je dědičné


„Pořádně se obleč, venku je ošklivo.“ 

Tak co, taky si to z dětství pamatujete? Je to přece jasný jak facka, ne? Prostě když svítí sluníčko, tak je krásně. A když leje a fouká vítr, tak je ošklivo. 

 A nebo je to všechno jinak? Co když jsou to jen naučené fráze, které si předáváme z generace na generaci? 
...

Čekala jsem na malém nádraží nedaleko Prahy na svůj vlak. Většina nástupiště byla krytá střechou, jen na koncích nástupiště střecha nebyla. Nebe bylo zatažené a začínalo pršet. Už dlouho nepršelo a já měla takovou radost, že konečně prší. Došla jsem až na konec nástupiště, zaklonila hlavu a cítila, jak mi na tvář dopadají drobné kapky. Déšť zesílil a já si opřela hlavu o kapuci a batoh, který jsem měla na zádech. Po tváři mi stékala voda. Ve vzduchu jsem cítila vůni jara, mokré hlíny, asfaltu a kamení. Bylo mi krásně. 

 Asi po čtvrt hodině přijel vlak a já do něj společně s ostatními nastoupila. Vlasy mokré, na tváři kapky vody a úsměv. A uvnitř pocit štěstí. Pocit štěstí, který hřál mnohem víc, než topení ve vlaku, u kterého jsem usušila vše co mi zmoklo. 


...

Myslím, že ošklivé počasí pro mě přestalo existovat. Možná se občas stane, že se špatně obléknu a bude mi zima. Ale ošklivo už nikdy nebude ... 


Pokud vám také chybí nejen déšť, ale i jeho zvuk, doporučuju stránku https://www.rainymood.com/, stáhnout si můžete i aplikaci do mobilu. Kytky vám to sice nezaleje, ale hezky se u toho relaxuje :)  

Komentáře

  1. simkara18. září 2020 v 13:44

    Hmm Jeny .. moc dojemný a přirozeně lidský. Bylo by krásné, kdybychom dokázali žít více přirozeně dle našich autentických potřeb a emocí. Beze strachu a mohli sdílet otevřeně naše pocity a obavy. Objímám

    OdpovědětVymazat
  2. simkara18. září 2020 v 13:50

    Promiň Jeny... můj předchozí komentář přeskočil ... Patří k " Jeden z těch okamžiků" :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tenká hranice reality

Obrázek
Být porodní asistentkou, byť i jen studentkou je krásné. Aspoň tak to většinou vidí lidé kolem mě. Souhlasím, je to krásné. Ale jsou i chvíle, kdy krásno ustoupí a přichází něco mnohem hlubšího. Měsíce je půlka a venku svítí lampy. Díváme se na město. Zvoní příjem. Mamince je špatně, má kontrakce a zvrací. To se stává ... jenže tahle maminka pláče. Tahle maminka je teprve v půlce těhotenství. Miminko má už přes tři čtvrtě kila. Snažíme se najít tlukot srdíčka, po chvíli přichází paní doktorka a snaží se najít srdíčko. Nachází. Srdíčko tam je, ale nebije. Přichází ticho. Paní doktorka mlčí, maminka mlčí, obě se dívají na obrazovku ultrazvuku. Paní doktorka volá dalšího lékaře, ten to potvrzuje. Paní doktorka říká mamince, že děťátku nebije srdíčko. Lidsky, s citem. I přes to ta zpráva bolí. Nejen jí. Bolí přes celou ordinaci. Setkávám se s ní pohledem, tak ráda bych jí pomohla. Ale těžko pro ní v tu chvíli můžu udělat něco víc, než být. Voláme tatínka, pláče. Objímají se....
Další informace

Jeden z těch okamžiků

Obrázek
Na chodbě sedí tři ženy. Vím, že jedna z nich přišla kvůli potratu miminka. Nemusím se ptát, která z nich to je. Vidím ji. Ženu neskutečně smutnou a přes to tak silnou ... Ráda bych se k ní dostala blíž. Táhne mě to k ní. Myslím, že bych ji měla pomoct. Následující den se mé přání plní. Doprovázím jí na vyšetření. Ptám se jí, jak se cítí. Odpovídá mi, že zatím celkem dobře. Že si ještě pořádně neuvědomuje, co se stalo. Nabízím jí, že za ní pak přijdu. Přijímá. Po cestě na vyšetření potkáváme jinou maminku s novorozencem a já si říkám, jak to pro ní musí být těžké. Vždyť tohle mohla být ona a její miminko. Kdyby ... Je mi smutno. Na místě, kam jsem ji dovezla na vyšetření byla prý před pár týdny a vše bylo v pořádku ... ... Otevírám dveře od pokoje té mladé ženy. I přes ten velký smutek se jí na tváři objeví úsměv. Sedám si k ní, a povídáme si. Ptá se na tolik věcí a já ji jednu otázku po druhé zodpovídám. Je toho tolik, na co se potřebuje zeptat. A j...
Další informace

Změnil mě

Obrázek
Blog tu pro mě byl vždy, vždy když jsem se z něčeho potřebovala vypsat, vždy když jsem potřebovala slyšet názor ostatních lidí, vždy když mi nebylo dvakrát dobře. Co se stalo, že nepíšu, co se stalo, že nevím, jak začít, jak napsat? Téma, o kterém nechtějí lidé slyšet, nechtějí o něm číst a nejraději by dělali, že neexistuje. I přes to doufám, že tenhle článek někdo dočte do konce, k tomu ho přece na blog dávám (nebo ne?). Může se to stát. Může se to stát každému ... a třeba i tohle je jednou z věcí, která vám to pomůže zvládnout. Je to měsíc  už dva měsíce, nedá se říct, že jsem z toho venku. Ale je mi líp, než bylo na začátku ... To že smrt existuje jsem si začala připouštět když mi bylo pár let a umřela mi prababička. Tenkrát jsem to brala tak nějak normálně, říkala jsem si, že babička asi už musela jít. Pak sousedka, která měla rakovinu, stále jsem to brala dobře, nebyli to lidé, se kterými byl se vídala dennodenně. Přišel na řadu křeček, pamatuju si...
Další informace