Orgasmus je tabu. A nebo ne?

Asi měsíc před tím, než jsem se rozhodla číst tuhle knížku se mi přihodila zajímavá věc. Seděla jsem v učebně, spolu s dalšími studentkami. Z druhého konce učebny se ozvalo slovo orgasmus. Najednou šum v třídě utichl a všechny studentky se otočily směrem, ze kterého to slovo zaznělo. V jejich tvářích jsem viděla pohoršení, nepochopení, místy až znechucení …Co se stalo, že je něco tak přirozeně krásného vnímáno tímto způsobem? 

Rozhodnutí vybrat si právě tuhle knížku tedy nebylo náhodou, chtěla jsem je pochopit a vědět víc.

Michel Odent v knize hovoří o pocitu zahanbení a studu který začíná už u odborných názvů pohlavních orgánů. Stydké pysky, ohanbí … Opravdu se máme za co stydět? I samotný orgasmus zůstává věcí, o které lidé neradi mluví. Ze strany žen bývá často spojen s pocitem něčeho zakázaného a sobeckého. U mužů jsou odchylky v jeho dosažení spojovány s pocitem selhání a méněcennosti. Dlouhá staletí byli lidé ovlivňováni církvemi, pak přišlo 20. století a počet věřících v České Republice výrazně klesl. Tabu týkající se orgasmu se ale často dědí dál …

Stejně tak je to i s kojením. Kojící žena často není okolím pochopená, ani podpořená. Kolem kojení je šířeno mnoho mylných informací, často i zdravotníky. Například kojení po 3 hodinách, nebo nutnost zavádění příkrmů z důvodu nevhodného / nedostačujícího složení mléka. Souvislost erotického vzrušení a kojení je pro většinu lidí nepochopitelná a zvrácená. Kontakt matky a dítěte je často omezován, ať už jde o minuty po porodu, nebo kojenecké období. Ošetření fyziologického novorozence na břiše matky je výjimkou, stejně jako opravdu nepřerušený bonding. Z generace na generaci se dědí doporučení "a hlavně ho moc nechovej, ať ho nerozmazlíš". Kde se stala chyba, proč necháváme děti vybrečet a proč usínají často samotné? Máme strach z neuposlechnutí autority, strach z budoucnosti, strach dělat to jinak …

Zaujala mě část knihy obsahující studie, nejvíce studie z Dánska zkoumající vliv anestezie na kojení. Jednoduše řečeno, čím více bude bolest utlumena, tím nižší je šance, že bude žena kojit. Vidím zde souvislost mezi bolestí a vztahem k dítěti i kojením. Překvapila mě informace, že člověk není jediným tvorem, který se páří pro své potěšení i mimo plodné období. Ten fakt, že lidé, opice a delfíni jsou si v mnohém podobní.

K zamyšlení mě vedla i informace o otci u porodu. Na začátku knížky je otec zmíněn jako možná překážka v reflexním vypuzení plodu. V závěru knížky je jeho role popsána jako podpůrná. Přesvědčení, že žena potřebuje podporu, protože to sama přece nemůže zvládnout. Na toto přesvědčení navazuje humorný, ale velmi trefný "Dopis Johnovi". Ten i zdravotnicky nevzdělanému čtenáři dává informaci o tom, jak to s tou podporou při porodu vlastně může být. Michel Odent ve své knížce píše i o hormonálním koktejlu lásky a lásce jako takové. Myslím, že pokud přítomnost partnera vyvolává v ženě produkci tohoto koktejlu lásky, neměl by být partner u porodu překážkou. Na druhou stranu, pokud mezi partnery není vztah ideální a dochází k vyplavování například stresových hormonů, chápu, že přítomnost partnera může porod negativně ovlivnit.

Zaujala mě kapitola, kde se Michel Odent zabývá původem slov a naráží i na oblíbené slovní spojení zdravotníků, které se vyskytuje nejen v českém jazyce- "odrodit ženu". Zajímavé je srovnání Číny a Ruska. Čínština, která používá pasivní sloveso pro porod je jazykem v zemi, kde je vysoké procento císařských řezů. Oproti tomu ruština používá aktivní sloveso rodit'sa a procento císařských řezů je v Rusku v porovnání s Čínou menší. Myslím, že mezi jazykem a sebedůvěrou žen je značná souvislost.

Odrodit ženu, tímto slovním spojením se žena dostává do pasivní role. Jakoby snad celých těch 9 měsíců byla jen teplou schránkou na dítě, o kterém následně rozhodne systém autorit. Jakoby ona a celé její tělo automaticky nebylo dokonalé a nebylo schopné porodit bez zásahu! Mrzí mě, že tohle slovní spojení slýchám i mezi studentkami a zaráží mě, že ze stran vyučujících je tolerováno. Rozdíl mezi "odrodit" a "asistovat ženě při porodu" je podle mě pro změnu k lepšímu zásadní. Ale abych nepsala jen o zdravotnících, musím říct, že vídám i mnoho žen, které mají přání být odrozeny. Hluboko v nich je zakořeněná nedůvěra sama v sebe a odmítnutí svého těla. Zodpovědnost za své zdraví a tedy i za svůj porod raději přenechají jiným. (Není se čemu divit, předání zodpovědnosti do rukou druhých je časté i mimo zdravotnictví.) Neobtěžují se zjistit si základní a mnohdy i zásadní informace. Důvěřivost, strach odmítnout.

Překvapila mě úvaha o eklampsii. Michel Odent zde vidí souvislost mezi nedostatkem makroživin a rozvojem eklampsie. Tahle myšlenka mě zaujala v nejbližší době chci zjistit víc.

Souvislost mezi aktivitou neokortexu a nepostupujícím porodem je oproti tomu už dobře známá. Neokortex je stimulován nutností myslet, přesností, nutností se přesouvat (podvědomí - nebezpečí - nutnost zastavit porod a utéct), světlem a pocitem ohrožení. I přes známost této souvislosti není možné sepsat anamnézu před začátkem porodu. Rodící ženy se přesouvají, netlumené světlo na porodním sále není výjimkou. Vznik pocitu ohrožení je podpořen neznámým prostředím a lidmi, polohou na zádech a neinformovaností. Tahle kniha mi poskytla mnoho nových informací a vzbudila ve mně zájem o výsledky studií. Zároveň se mi při jejím čtení vybavovaly příběhy žen a mnoho otázek. Snad na své otázky jednou najdu odpověď …

A co vy, dokážete o orgasmu mluvit? Nebo raději děláte, že jste neslyšeli a jdete dál? :)