Tenká hranice reality
Být porodní asistentkou, byť i jen studentkou je krásné. Aspoň tak to většinou vidí lidé kolem mě. Souhlasím, je to krásné. Ale jsou i chvíle, kdy krásno ustoupí a přichází něco mnohem hlubšího. Měsíce je půlka a venku svítí lampy. Díváme se na město. Zvoní příjem. Mamince je špatně, má kontrakce a zvrací. To se stává ... jenže tahle maminka pláče. Tahle maminka je teprve v půlce těhotenství. Miminko má už přes tři čtvrtě kila. Snažíme se najít tlukot srdíčka, po chvíli přichází paní doktorka a snaží se najít srdíčko. Nachází. Srdíčko tam je, ale nebije. Přichází ticho. Paní doktorka mlčí, maminka mlčí, obě se dívají na obrazovku ultrazvuku. Paní doktorka volá dalšího lékaře, ten to potvrzuje. Paní doktorka říká mamince, že děťátku nebije srdíčko. Lidsky, s citem. I přes to ta zpráva bolí. Nejen jí. Bolí přes celou ordinaci. Setkávám se s ní pohledem, tak ráda bych jí pomohla. Ale těžko pro ní v tu chvíli můžu udělat něco víc, než být. Voláme tatínka, pláče. Objímají se....