Změnil mě
Blog tu pro mě byl vždy, vždy když jsem se z něčeho potřebovala vypsat, vždy když jsem potřebovala slyšet názor ostatních lidí, vždy když mi nebylo dvakrát dobře. Co se stalo, že nepíšu, co se stalo, že nevím, jak začít, jak napsat? Téma, o kterém nechtějí lidé slyšet, nechtějí o něm číst a nejraději by dělali, že neexistuje. I přes to doufám, že tenhle článek někdo dočte do konce, k tomu ho přece na blog dávám (nebo ne?). Může se to stát. Může se to stát každému ... a třeba i tohle je jednou z věcí, která vám to pomůže zvládnout. Je to měsíc už dva měsíce, nedá se říct, že jsem z toho venku. Ale je mi líp, než bylo na začátku ... To že smrt existuje jsem si začala připouštět když mi bylo pár let a umřela mi prababička. Tenkrát jsem to brala tak nějak normálně, říkala jsem si, že babička asi už musela jít. Pak sousedka, která měla rakovinu, stále jsem to brala dobře, nebyli to lidé, se kterými byl se vídala dennodenně. Přišel na řadu křeček, pamatuju si...